Úvod

Radek Brunner napsal v článku pro internetový zpravodaj Bez frází, že maraton je krátký závod. Od někoho, kdo běhá 24 hodin v kuse tempem, které volím na půlmaratonu, za 7 hodin zvládne 100 km a 3x po sobě se umístil do 3. místa ve Spartathlonu, to zní jako vágní poučka do encyklopedie, nebo podobně jako kdyby vám Bill Gates řekl, že není nic jednoduššího, než si postavit počítač.

Optikou pragmatika ale nutno podotknout, že maraton opravdu krátký je. Dokonce tak krátký, že se běhá i na olympiádě, kde se klade v první řadě důraz na atraktivitu sportu. Současné sportovní legendy ho uběhnou dříve, než se divák začne nudit. To ale není můj případ. V momentě, kdy Eliud Kipchoge obědvá se sponzory a zapíjí desert proteinovým pivem, já teprve vbíhám do cílové rovinky a povzbuzování fanoušků nevnímám, protože jsem na pokraji fyzického vyčerpání.

Šlachovití borci utíkají městem tak rychle, že by jim polovina českého národa nestačila ani na kole, zatímco divák sedí doma na kanape, vychutnává si pop-corn, který v tak krátkém čase skoro nestihne sníst. Někdy v době, kdy se probojuje na dno sáčku, na kterém převládají nevybuchlá kukuřičná zrna, probíhá první běžec cílovou bránou. Divák tleská, dobrota se sype po gauči, manželka nadává a halasícího moderátora utne zvuk vysavače. Musí to být skvělý pocit, když s lehkostí protrhnete onu pásku na konci vyčerpávajícího závodu. Tak proč si to také nevyzkoušet?

Běžel jsem maraton 5x. Učaroval mi v roce 2016 - k tomuto prvnímu osobnímu milníku vedla stupidní silvestrovská sázka uskutečněná po několika panácích rumu a Jacka Danielse Honey.

Tenkrát jsem ho sice uběhl více či méně bez dramatických okolků, ale nevzpomínám na to jako na nejhezčí životní zážitek. V hlavě se ale i negativní zkušenost přetaví do něčeho masochisticky atraktivního a vy najednou víte, že se nejpozději za rok ukážete mezi podobnými šílenci znovu. Když jsem ale tenkrát poprvé po čtyřiceti dvou kilometrech kroužil na mělnickém náměstí, kde bylo dokončeno oněch symbolických 195 m, cílovou pásku zametly technické služby už dávno do kanálu. Trénoval jsem hodně, ale nestačilo to (na maraton pod 4 hodiny jsem si musel 3 roky počkat). K vytrvalosti se člověk musí buď proběhat a/nebo to musí brát opravdu vážně. Jak tvrdí někteří sportovní lékaři: "Naběhat 40 km týdně je už docela dobré!"

Bože, kde já bych to vzal, vždyť bych nic jiného nedělal?

Byla to ale senzační zkušenost, při které jsem překvapil sám sebe, že se dovedu vyhecovat, že na to fyzicky mám a hlavně že si umím leccos odepřít a dovedu se kousnout a vybičovat k tréninku mimo komfortní zónu. Protože jak říkají nabubřelé fráze lednových sportovních nadšenců: "Zázraky se dějí mimo komfortní zónu." Neviděl jsem létající koně, ani kouzla z amerických filmů, na konci maratonu jsem však vlivem vyčerpání poprvé v životě nemyslel vůbec na nic. Zdali za to mohla kontemplativní činnost nevím, patrně to bylo způsobeno spíše vyčerpáním, snahou soustředit se na každý krok a podle moderních učebnic i dlouhodobě mírným nadbytkem laktátu a nerovnováhou aminokyselin. Od té doby běhám trochu jinak, možná víc na hraně, kratší běhy víc v klidu, zkrátka jsem si o kousek posunul hranice.

Běh a četba knih mi pomáhají úplně se z toho dnešního světa neposrat.

Radkin Honzák se v knize věnované syndromu vyhoření ptal mnoha vrcholově působících profesionálů, vesměs z řad lékařů, zdravotních složek, vojáků či hasičů, jak se tomuto modernímu fenoménu vyhýbají oni. V podstatě se všichni shodli na tom, že pokud se cítí být pod velkým tlakem, uchylují se k zájmům, které nesouvisí tolik s jejich profesí.

Ani ve vědě nemáme pokaždé pohodičku a překvapivě často se dostáváme do hektických situací, které sport alespoň trochu neutralizuje - může za to možná slabá hypoxie, soustředění, vliv hormonů, námaha nebo souhra všeho možného, že chvíli nemyslím na nic podstatného. Jogíni si tento stav umí navodit vleže, my neposední pro něj musíme doběhnout. Někdy to ale nestačí, a to se oddávám ještě podivnější zábavě a o tom sportování píšu. A protože jsem biochemik, občas prokládám vlastní zážitky vědeckými znalostmi. Patrně v tom psaní nejsem extra výjimečný, ale stačilo to k tomu, aby mi vyšly dvě knihy. Jednu z nich jsem poslal Miloši Škorpilovi, protože jsem doufal, že by mi ji mohl pokřtít. Nakonec z toho sešlo, což ale nebyla Milošova chyba - v prodejně na Václaváku nám řekli, že nejsem tak známý, aby můj křest zařadili do programu. Jinými slovy - kdyby se při této ceremonii prodalo 1000 kusů, pak by mě rozhodně chtěli. Jenomže my jsme těch knih vytiskli jen tisíc v celém nákladu a třetinu jsem měl tou dobou doma ve skříni, zbytek měl Kosmas na skladě.

Pak se ale karta obrátila a Miloš mi napsal, jestli neudělat nějaký společný projekt - zatím je ve hvězdách, zdali se bude jednat o skvělou věc, nebo to vyšumí. Jsme na začátku, ale na základě této souhry okolností jsem se dostal do Milošova projektu Maraton s Milošem a Salmingem pod 4. A začátkem května tedy opět poběžím pražský maraton. Tréninkový plán máme od konce září, ale shodou mnoha celkem relevantních okolností (říjnový maraton v Rakousku a další) jsem ho začal dodržovat až od 6. 1., přičemž směřování tréninku jsem změnil jak jinak než 1. 1. 2020.

Mám tedy 18 týdnů, abych zabojoval.

Nejsem maratonský matador, nemám postavu atleta, ani nemám genetickou výbavu pro vytrvalost - jak se ale říká: "Sprinter se rodí, vytrvalec se vychovává". Toto rčení vychází z lidské fyziologické podstaty, bohužel ale zahrnuje i podchycení talentu v dětském věku. Všechno mám vydřené a finiše mě pokaždé strašně bolí. Přesto, nebo právě proto, se nemůžu dočkat, až se postavím ke Karolinu a po roce uslyším podmanivé tóny Vltavy.

Předtím mě však čeká relativně dlouhá cesta, o které bude tenhle blog.

Jeho cílem není psát zevrubně o všem, doporučovat nové oblečení, psát recenze o hodinkách, ani onanovat nad vlastními skvělými výkony. Nevěřím Brunnerovi, myslím si, že maraton je fakt těžký závod, opředený složitou historií, který nikdo nemá právo devalvovat. Chtěl bych obyčejným běžcům, kteří mají respekt či strach, pokud možno lidskou formou ukázat, že příprava bolí, ale dá se to zvládnout, aniž by člověk měl nějaké super-hrdinské předpoklady, stejně jako se dá zvládnout samotný závod.

PIM jsem běžel 2x, letos to bude potřetí a pokaždé jsem začal trénovat po Novém roce. Teď to ale bude poprvé pod taktovkou nějakého trenéra a tréninkového plánu. Beru to tak trochu jako osobní experiment. 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now