Vyhledat
  • Aleš Dvořák

Týden 1: Adrenalin

Aktualizace: úno 11

2. 1. 2020

Vrátili jsme se z Banátu. Trávili jsme zde týden před Silvestrem a oslavili Nový rok. Vlivem cen kořalek a piva se většina z nás probudila v Brně rozlámaná obdobně jako rumunské salaše, které už dávno neslouží svému původnímu účelu – vlastně většina neslouží vůbec, protože nemá ani střechu.

České vesnice v Banátu na hranici bývalého Turecka a Rakouska-Uherska jsou velmi rázovité, charakteristické a dost specifické, podobně jako jejich obyvatelé. Přestože se tato oblast v povodí Dunaje vylidňuje, stále zde zůstává alespoň třetina potomků původních Čechů. Nejsou zde peníze ani vymoženosti moderní civilizace, stále je zde k vidění vůz tažený dobytkem, policie ani státní složky neutahují šrouby jako u nás a mezi hospodářská zvířata patří pes stejně jako kráva. Pokud roztodivní vořeši nehlídají pozemek a nevyhánějí případné vetřelce, pokud kočky neloví myši ve stavení, nebo když slepice nenesou, bývají obvykle utraceni. Ne humánní dávkou ketaminu a xylazinu jako ve střední Evropě, nýbrž brokovnicí či nožem. Místní lidé si sami vyrábí sýry, klobásy a zásoby na zimu. Na pole pak na jaře chodí pěšky, nepoužívají širokorozchodné traktory John Deere. V zimě příroda odpočívá stejně jako oni, a není tedy důvod k výrazné fyzické aktivitě. Na tu dojde, až začne sezóna. Nikdo z místních Čechů rumunského občanství nechápe, proč Češi z Prahy, Brna nebo Ostravy běhají po lesích, chodí na výlety a plýtvají energií, kterou je v mrazech spíše nutno kumulovat. Patrně zde lidé žijí opravdovější život, neřeší globální politiku nebo ekologii, pokud se netýká přímo jejich vesnice. Problémy v hlavním městě je nezajímají, když jim z toho neplynou dotace. Starají se hlavně sami o sebe a o prosperitu místa – jsou možná omezení, ale nejsou hloupí. Hlavně jsou ale šťastní.





My se ženeme za vysněným cílem, který mnohdy ani neexistuje nebo má virtuální podobu. Máme vše, na co si vzpomeneme, přičemž nemusíme okopávat pole, zabít prase ani dojit ovce. Stresujeme se smrtí Kassima Sulejmáního stejně jako výsledky amerických voleb. Na odreagování si vymýšlíme umělé zábavy jako chození do kina, sledování fotbalu, zvedání břemen v tělocvičně či běhání po okolí. Je to v určitém úhlu pohledu odsouzeníhodná rozmařilost. Jasně že se nikdo nechceme vrátit o sto let zpět, holka s gelovými nehty nikdy nebude vykrvovat prase, já doufám nikdy nebudu opravovat motor starého náklaďáku, přestýlat koně nebo mlátit obilí. Leda že by nastala další válka, ale tu bych nám opravdu nepřál. Přesto stojí za zamyšlení, jestli potřebujeme všechny ty křiklavé, voňavé, senzoricky atraktivní věci s omezenou trvanlivostí, ony fajnové oblečky na běhání, perfektní tenisky a dokonalé hodinky. Jestli třeba ty peníze neinvestovat na něco, co má trochu význam.




Společnost se ale nezmění, leda k horšímu. Potácíme se v blahobytu, který v historických dobách nemá obdoby. Dožíváme se nadprůměrného věku a dorůstáme nadprůměrné výšky. Máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě, přesto nám to nezaručí takovou kvalitu života, jakou si představujeme. Jako vědec si však uvědomuji, že pro onu kvalitu života můžeme a musíme něco také udělat sami – jednou z možností je sportovat. Proto bezcílný pohyb na rozdíl od pana Búty z Banátu nijak neodsuzuji, byť jsem si vědom rostoucí až patologické posedlosti během mezi většinovou českou populací. Jsem člověk, který bydlí kousek za Prahou, a jsem tedy součástí relativně odlišné společnosti v porovnání s opravdovým "východem". A ať si říká, kdo chce, co chce, člověk se musí přizpůsobit, pokud nechce vzít do zaječích a odstěhovat se doprostřed polí někam na samotu. Zkrátka běhám a běhám rád. Beru to jako formu výletu po okolí, navíc jak všichni asi víme, aerobní aktivity posílí tělo, zlepší srdeční i oběhový systém, sníží systémový zánět a oddálí civilizační choroby, které nám v našem režimu opravdu hrozí – nádorová onemocnění, diabetes, metabolický syndrom, morbidní obezita a další nemoci, nejsou jen poučkou v učebnicích, ale skutečnost, s kterou se dnes a denně setkáváme. Každý třetí člověk u nás onemocnění alespoň jednou za život rakovinou (každý rok je například 7 000 nových případů rakoviny prsu). Jsou nám doporučovány potraviny ze všech koutů světa, ale společně s tím se setkáváme s antigeny, které jsme doposud neměli možnost potkat. Někteří jedinci na to mohou reagovat zvýšenou imunitní odpovědí, která se třeba promítá ve stále se zvyšujícím počtu nespecifických střevních zánětů. Ve výčtu toho, co nám moderní doba bere nebo dává bych mohl pokračovat do nekonečna, ale myslím, že bych jen mrhal časem. Zkrátka se musíme hýbat – už od pradávna jsme k tomu naprogramovaní! Týdně je doporučováno aerobně sportovat v součtu alespoň 4 hodiny. Když se nad tím zamyslíte, není to moc, vlastně je to spíš málo. Třeba v porovnání s asi 100 hodinami, které prosedíte. A proto jsem nadšený z lidí, kteří moderní společnost k pohybu motivují. Jedním takovým člověkem je i Miloš Škorpil. Jsem součástí jeho projektu Maraton pod 4, a tak musím něco před závodem naběhat.




3. – 5. 1. 2020

První běh po otravné předvánoční chřipce a týdnu v cizině jsem si užil. Miloš nám po mikulášské besídce ukázal správný běžecký styl a já jsem si připadal lehký a elegantní jako srna. Pravdou je, že běhám deset let a najednou přijde člověk a řekne vám, že se vlastně hýbete úplně špatně. Natočí vás na video, a tak máte sami možnost vidět, že přitom vypadáte, jako kdybyste spěchali na velkou. Přikrčená postava s děsně důležitým výrazem a směšným outfitem, u kterého se snaží kalhoty harapesky zakrýt moderními trenkami s výpletem, co stahuje varlata. Logicky jsem si tedy prosinec protrpěl, protože jsem z běhu přes patu přešel na běh přes špičku, vzpřímenou posturu a strnulý výraz (ten byl dán utrpením v pohybu). Strašně mě bolela lýtka, ale tak, že mi při každé nerovnosti vyhrkla v každém koutku oka slzička.

Čtrnáct dní bohorovného flákání v posteli to spravilo, zároveň si ale vybralo daň ve formě přechodné změny poměru podkožního tuku a svalů.

Běhám obvykle se psem, a tak jsme si oba vychutnávali námrazou obarvené stromy, bělostné rákosy a místa, která za běžné středočeské zimy vypadají odpudivě, protože jsou plná bahna, šedi a zoufalství. A přesně tak vypadaly i další den. Člověk často mění přírodu pro nějaké své účely – buď vytvoří polní cestu, silnici, narovná koryto řeky nebo postaví panelák. My, co žijeme kolem Neratovic, máme těchto výstřelků nadbytek. Z rozblácené stezky kolem rovného Labe pozorujeme odpudivou Spolanu Neratovice a zátiší postavené v nejmodernějším stylu komunistického realismu. Účel světí prostředky. Spolana je velký podnik, proto mělo význam všude kolem ní postavit město. Dneska se zase snaží diktovat právo a obestavět samu sebe i přilehlé městské části protipovodňovou zdí, rozdrtit slepá říční ramena, znehodnotit lužní les a zabetonovat jednu z evropsky významných lokalit. Prosazují to silou několika miliard korun, a jak se říká: „Ekologie vždy ustoupí ekonomice.“ Každý sociolog vám řekne, že lidé mají potřebu chránit přírodu ze soucitu nebo empatie, ale že chrání hlavně to hezké, nebo to, co je v jejich blízkosti. To ošklivé? Nad tím mávnou rukou a řeknou, že si příroda pomůže sama. Náš lužní les ale není ani ošklivý, ani daleko, proto nechápu, že je tento nechutně-arogantní projekt Spolany stále na stole městského zastupitelstva.



Kolem slepých ramen vede klikatá cestička vyšlapaná jen rybáři, která v létě zarůstá. Nejraději tudy běhám v zimě, protože mě nefackují kopřivy, nebo na jaře, kdy kvetou dymnivky a všechny ty květiny, co každý touží mít v herbáři. Tentokrát jsem zde potkal kamarádku s fenou boxera, která nesnáší malé psy proto, že sdílí boudu s pražským krysaříkem, jenž ji šikanoval, když byla ve štěněcím věku. Okamžitě se pustila do naší Madlenky, která sice není tak malá, ale není ani tak velká jako toto bojovné plemeno, připomínající tak trochu filmového predátora. Náš pes ale běhá, a tak se pokusil silnější protivnici utéct. Bez šance. Celou situaci to zdramatizovalo, protože se najednou odněkud z lesa začaly ozývat zvuky psího střetnutí. Nevím, jestli to všichni znáte, ale pro mě je to horší zvuk než poslední vřískot prasete při porážce. Doběhl jsem na místo, abych viděl velmi elegantní zápas, při kterém náš pes skočil do vody, aby se zachránil před nazlobenou stvůrou. To byl můj okamžik. Bryskně jsem přiskočil k boxerovi a odtáhl ho za obojek pryč. Čekal jsem na majitelku, až dosupí za námi a přitom jsem sledoval, jak se Madla propadá do bahna slepého ramene podobně jako Indiana Jones do tekutých písků v posledním díle o mimozemské civilizaci. Klasická vesnická, adrenalinová, nedělní taškařice dovršená mou snahou vytáhnout psa z vodní nádrže. Madlenka se naštěstí pravidelně otužuje, takže po odehnání boxera vypadala celkem spokojeně. Běželi jsme tedy dál a po dalších 3 km se dobrovolně vykoupala na jiném místě znovu. Adrenalin z nás obou vyprchal.




Na wikipedii se dočtete, že adrenalin a noradrenalin patří mezi katecholaminy.

Chemiky zaujala jejich relativně snadná chemická struktura, kterou napodobili a stvořili amfetamin, který pak podávali vojákům a válečným pilotům, nebo pseudo-eferdin na léčbu astmatu.

Tyto dva hormony plní každý trochu jinou funkci.

Jeden je zodpovědný za útočnou reakci a druhý za útěkovou. „Fight, or flight. Bojuj, nebo uteč.“

U obou psů došlo v momentě setkání k stresové reakci. Madlenka si zvolila útěk, boxerka útok. U první tedy patrně převládala koncentrace adrenalinu, u druhé noradrenalinu. Došlo u nich k zrychlení dechu a roztažení plic, rychlé energetické rezervy byly zmobilizovány, došlo ke změně svalového tonu, který mění i uvolnění vápenatých iontů participujících na zježení srsti, došlo ke stažení periferních cév a zvýšení krevní srážlivosti, aby při útoku tak snadno nevykrvácely, rozšířily se jim zornice a zorný úhel, aby se lépe orientovaly v terénu, a bolest, která měla při střetu přijít, byla silnou dávkou hormonů potlačena. Námi zhýčkané šelmy se tak na chvíli vrátily ke svým atavistickým kořenům a přestaly se kontrolovat. I při našem běhu hrají tyto hormony roli, minimálně krátce před startem a po něm. I my se tak možná nevědomky vracíme zpět ke kořenům, což může zčásti vysvětlit popularitu tohoto sportu mezi lidmi. Krátce po výběhu zapínáme metabolismus cukrů a máme tedy v prvním kilometru vyšší hladinu laktátu než při delším konstantním běhu. Je dobré tedy nepřepálit start - cukry nám to v první chvíli umožní, ale musíme to korigovat hlavou.

Za první lednový víkend jsem naběhal 22 km. Jeden den byly mrazy, které se druhý den vyhouply nad nulu, aby se zase v neděli vrátily v plné síle. Tedy počasí, které moc nenahrává dobrým výkonům. První předmaratonský týden byl však senzační, neboť se jednalo o jakési dozvuky dovolené, Vánoc a přetrvávající pohody, kterým mělo tříkrálové pondělí učinit přítrž.

39 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now